TX S LM317

 

Před časem jsem zde popisoval neobvyklý nf zesilovač, ve kterém byl jako aktivní prvek použit integrovaný stabilizátor. I pravil jsem sobě já, no – když "to" může pracovat jako zesilovač, proč by "to" nemohlo pracovat také jako oscilátor? Vždyť přeci základem každého oscilátoru je zesilovač, který má zavedenu zpětnou vazbu z výstupu na vstup. Na své oblíbené skládce odpadu jsem sesbíral několik základních desek od počítačů, krabic zdrojů, atd. Ve všech těchto zařízeních se vyskytují pěkné integrované stabilizátory, převážně bezchybné – pokud "něco" odejde, tak stabilizátor to většinou není. Ještě poznámka: ti z vás, kteří laborují s integrovanými stabilizátory, jistě už někdy narazili na jev, že při nedokonalé konstrukci se stabilizátor může rozkmitat.... A to je ono!

 

Zkusil jsem tedy podle návodu SM0VPO ony "konstrukční chyby" zavést záměrně, přidat laděný obvod (aby stabilizátor věděl, na jakém kmitočtu se má rozkmitat) a tak vznikl malý QRP CW vysílač. Bylo by snad zajímavé, pokusit se s ním přihlásit do závodů "malých" zařízení, ve kterých je zadáno omezení v počtu součástek, ale to až po delších zkouškách v praktickém provozu. Při konstrukci ale dávejte pozor na to, že chladicí křidélko stabilizátoru je vodivě spojeno s vývodem "OUT", tedy s prostředním vývodem. Při upevňování na chladič je tedy nutno použít izolační materiál, buď tenkou slídu nebo teflon a pro dobrý převod tepla použít silikonovou vaselinu. D1 by měla být rychlá spínací dioda, na počítačových vracích se dají najít například typy 1N914 a podobné, v nouzi poslouží i běžná usměrňovací řady KY 130.

 

Takže něco k jeho zapojení. Měl jsem po ruce menší síťové trafo, které po usměrnění dávalo 10 V poměrně tvrdého napětí, tím bylo dáno napájení. Během laborování jsem zkoušel použít i jednu plochou baterii 4,5 V, a vysílač pracoval také, i když pochopitelně s menším výkonem.

Na výstupu je připojen laděný obvod L1 – C1, odbočka pro výstup stabilizátoru je na 3% závitů, odbočka pro vývod řízení (ADJ) je na 6% závitů cívky L1, a konečně odbočka pro připojení antény je na 12% závitů, vše počítáno od spodního, uzemněného konce cívky.

 

Pro ty z vás, kteří nemáte zkušenost s výpočty laděných obvodů, a nevíte, jak navinout potřebnou cívku, uvádím poznatek z dřevních dob radioamatérismu, kdy nebyly k dispozici počítače ba ani kalkulačky, a museli jsme si vystačit s počítáním na prstech. Tak tedy: počet závitů cívky je roven vlnové délce v metrech, a kapacita kondenzátoru totéž v pF (tedy vlnová délka v metrech = kapacita v pF). V našem zapojení ovšem použijeme dvojnásobnou hodnotu kondenzátoru, jelikož tento je proměnný (třeba otočný) a pak požadovaná vlnová délka (nebo chcete-li kmitočet) je docílena při nastavení ladicího kondenzátoru do poloviny. No a tím pádem je zde možnost doladění nahoru či dolů. Průměr kostřičky, na které je cívka navinuta, může být kolem 0,5 až 1 cm, dá se například použít pouzdro vypsané fixky, i když mnohonásobně lepší by byla keramická kostra. Pozor ale na to, že když použijeme cívku s jádrem (dříve ferrocard nebo z práškového železa, nyní spíše ferit), její indukčnost vzroste podle vlastností použitého jádra, a pak je tedy nutno použít méně závitů k docílení potřebné indukčnosti.

 

Testovaný vzorek vysílače pracoval na středním kmitočtu 1,85 MHz, a výstupní výkon jsem odhadoval na něco kolem 8 – 10 W, podle svitu žárovičky připojené místo antény.

Schema zapojení vysílače

 

 

Zapojení vývodů stabilizátoru LM317