PENTO 12 V

Přesto, že jsem již na těchto stránkách několikrát zveřejnil zapojení přijímačů s elektronkami, tak stále ještě dostávám dotazy, jak by co šlo udělat, jak to zjednodušit nebo vylepšit, a podobně. Vytáhl jsem tedy jeden starší popis, někdy z počátku šedesátých let minulého století, kdy se Kovoslužba zbavovala televizorů vykoupených na protiúčet a vozila je radioklubům na součástky. Nejčastěji používanou elektronkou v nich byla EF80, a té je věnován následující popis. No a jelikož přijímač byl určen mladým, začínajícím kutilům, bylo nutno vyvarovat se vysokému anodovému napětí, čert nikdy nespí a kdo to má tušit, kam všude budou strkat prsty, byla volba jasná – použít co možná nejmenší anodové napětí.

Uvedené zapojení jednoobvodového přijímače představuje nejjednodušší typ, pro zájemce, kteří by jej chtěli ještě dále laborovat a vylepšovat, například připojením nízkofrekvenčního zesilovače (čímž by vznikle legendární „dvojka“) a podobně. Mezi jednoduché přijímače patří například i přímosměšující, které v posledních letech prožívají vzestup zvláště v polovodičovém zapojení i v profesionálních výrobcích, které ale mají jednu nevýhodu – veškerý zisk se získává v nízkofrekvenční části, a také bývají problémy s jejích chováním při silných signálech, nebo problémy s vyzařováním vlastního oscilátoru. Mimochodem – tento problém se vyskytuje u přijímačů typu „audion“ (se zpětnou vazbou) také, zvláště při nevhodné manipulaci. Vždy pak postačí zařadit na vstup oddělovací stupeň, a vše je vyřešeno k plné spokojenosti.

Vřele bych doporučoval provádět experimenty s jednoduchými jednoobvodovými přijímači na krátkých vlnách. Ani ne snad proto, aby jste získali nějaký přijímač, ale spíše (a hlavně) pro získání více zkušeností v práci s vysokofrekvenčními obvody. Tyto znalosti a zkušenosti budou velmi cenné při konstrukci složitějších obvodů. Princip funkce jednoobvodových přijímačů je stále stejný, již od předválečných dob, a v podstatě se neliší od zpětnovazebních amatérských přijímačů, jak elektronkových tak i tranzistorových, stavěných amatéry v současné době. Jeho schématické zapojení je na následujícím obrázku.

Cívka L1 – 25 závitů vodičem 3,3 mm na kostře o průměru 10 mm, odbočka 1 je po 10 závitech, odbočka 4 po dalších 5 závitech. Ladicí kondenzátor ve vzorku měl kapacitu 320 pF.

Tento přijímač byl zkoušen s několika variantami použité elektronky. Původně byla použita německá vojenská RV12P2000, kterých jsem měl po válce poměrně dost, pak jsem zde vyzkoušel její sovětskou kopii 12Ž1L z vraku nějaké radiostanice. Tyto elektronky mají žhavicí napětí 12V 75mA a stejné napětí postačí i jako anodové. Přijímač chodil spolehlivě, přijímal jsem na něm SSB a CW stanice z celé Evropy. Po nějaké době jsem ale chtěl zvýšit citlivost tohoto přijímače zvýšením anodového napětí, tak jsem zkusil přidat zdvojovač napětí k žhavicímu napětí 12V – a hele, to už bylo super.

C1 = 470 µF/35 V
C2 = 470 µF/35 V
C3 = 1 000 µF /35 V
R1 = 2k2

Samozřejmě, člověk je tvor stále nespokojený (což je správné, je to hnací síla pokroku) a zkoušel jsem laborovat ještě dále. Na internetu jsem si našel článek Null-Volt-Audion mit der EF184 - Internetseite von Michael Huber, tak jo, když to může chodit takhle, tak s elektronkou EF184 by testovaný přijímač měl chodit ještě lépe, elektronka má větší strmost, tak testujeme. No výborně! Takhle to chodilo s anodovým napětím pouhých 6V, takže pro provoz na portejblu jsem vystačil s napájením malým gelovým akumulátorkem společným pro žhavení i anodové napětí. Dalším krokem bylo – použít onu výše uvedenou EF80, a hele, ono to funguje také. Sice poněkud slaběji, ale přeci.

Závěrem ještě pro případné experimentátory – tabulka elektronek, spolehlivě pracujících s malým anodovým napětím.