ODLAĎOVAČ

 

Přišel za mnou jeden mladý radioamatér, a že prý se mu do rádia na středních vlnách plete blízký vysílač a rozlézá se přes půl stupnice. Prý existují nějaké zapojení, které to omezí. Povídám mu – příteli, je to velice jednoduché, a kdybys dával pozor při tom, jak jsem v kroužku vysvětloval laděné obvody, přišel by jsi na to také sám. Ale nevadí, velice rád pomohu.

 

V praxi se používají dva druhy zapojení odlaďovačů. Na prvém obrázku 1 je schéma zapojení v paralelní rezonanci. který se zapojí do série mezi anténu a vstup přijímače. Jak si možná vzpomeneš, povídali jsme si o tom, že paralelní laděný obvod má velkou impedanci, tedy klade střídavému proudu velký odpor. No a když si jej zapojíme podle obrázku 1, tak nepustí do přijímače (správněji – hodně zeslabí) signál s kmitočtem, na který je naladěn.

Pak máme ještě další možnost, použít tak zvaný sériový odlaďovač, který (jak známo) klade střídavému proudu s rezonančním kmitočtem velmi malý odpor, říkáme že má malou impedanci, na rozdíl od ostatních kmitočtů. Na obrázku 2 tak vidíme, že pro rezonanční kmitočet představuje ve skutečnosti zkrat a nežádoucí rušivý signál zkratuje na zem.

 

 

Snad už ani nemusím připomínat, že v obou případech zvolíme hodnoty cívky i kondenzátoru tak, aby obvod byl vyladěn do rezonance při kmitočtu rušícího signálu f_, tedy musí být splněna podmínka:

Které z těchto dvou zapojení se lépe osvědčí, nelze předem odhadnout. Závisí to na rozměrech antény a na konstrukci vstupního obvodu přijímače. Nejlepší metoda, jak to zjistit je samozřejmě obě zapojení odzkoušet a porovnat.

 

V konstrukci požijeme buď pevnou cívku a proměnný (např. otočný) kondenzátor, nebo pevný kondenzátor a cívku laditelnou jádrem, to v případě, kdy budeme požadovat odladění jednoho pevného kmitočtu, tedy jedné stanice.