MŮJ PRVÝ VYSÍLAČ

Zde uvedený návod slouží pouze jako informativní materiál. V žádném případě Vás nechci nabádat k porušení zákonů, předpisů a obecně závazných norem. Použitím tohoto návodu se můžete dostat do rozporu s platnými vyhláškami a zákony.

První verze s CW.

Jak vidíme ze schématu, je to v podstatě krystalový oscilátor v nejjednodušším základním zapojení, k jehož kolektoru je připojen kousek drátu jako anténa. Oscilátor kmitá na základním kmitočtu krystalu kolem 1 MHz (viz ZDE) a získané vysokofrekvenční kmity jsou pak anténou vyzářeny do prostoru. Jako aktivní prvek je zde použit běžný nízkofrekvenční křemíkový tranzistor, například BC109, nebo BC547 a podobné. Do série s anténou je ještě připojen ladicí kondenzátor, kterým anténu tak říkajíc „doladíme“ tak, abychom na vzdáleném „čichátku“ získali co největší výchylku ručky měřidla. Některé (hlavně starší) krystaly se rozkmitávají poněkud obtížně, v tom případě doporučuji laborovat s odporem M1 v bázi tranzistoru, pro začátek jej třeba nahradit odporovým trimrem s hodnotou kolem M47. Dosah tohoto vysílače samozřejmě záleží na délce antény a hlavně na citlivosti použitého přijímače (pozor, musí být schopen přijímat CW), ale dá se docílit vzdálenosti až téměř 10 km. Na konci tohoto článku je uveden přijímač, se kterým byly prováděny pokusy s tímto vysílačem.

Druhá verze s AM.

Určitě se vám předešlé zapojení zdá poněkud nevýhodné, dá se s ním pracovat pouze telegraficky – ale to je daň za jeho jednoduchost. Zkušenější se mohou pokusit o zapojení vysílače s amplitudovou modulací, t. j. takovou, jakou používají rozhlasové vysílače na dlouhých a středních vlnách. Je to rovněž zjednodušená verze, ale s několika vylepšeními. Hlavním zdokonalením pro docílení většího dosahu je ladicí člen, tak zvaný PI-článek (podle podoby s řeckým písmenem PI), který slouží k dokonalému vyladění antény a k potlačení různých nežádoucích kmitočtů, které by (snad) mohl vysílač produkovat. S pořádnou anténou, vyladěnou do rezonance (viz sekci ANTÉNY) jej lze spolehlivě přijímat v okruhu kolem 15 kilometrů.

Pro jeho napájení doporučuji použít baterii s napětím 12 V, případně i AC/DC adaptér, ale pak musíme dbát toho, aby dodával skutečně čisté stejnosměrné napětí, bez brumu, jinak by bylo nutno jej doplnit elektrolytickým kondenzátorem s větší kapacitou, připojeným paralelně k výstupu adaptéru. Při zvlnění napájecího napětí by v přijímači byl slyšet nepříjemný brum, který samozřejmě v pořádném zařízení nemá co dělat.

Krystalový výbrus v pouzdru

Jako zdroj kmitočtu je zde použit krystal 4,43360 kHz, z vraku počítače. Dalším vylepšením oproti předešlému typu je zde použití výkonnějšího tranzistoru, v originálu BFY50, ale byly zkoušeny i starší TESLA typy KF508 a podobné, nejlepších výsledků bylo dosaženo s tranzistorem BSY34 (KSY34) s přídavným chladičem (hvězdičkou) Z novějších jsou velmi vhodné typy jako BD135, BD137, BD139 a podobné. Rovněž tak můžeme použít některý z tranzistorů vodivosti PNP, ale samozřejmě – po obrácení polarity napájení.

Cívka L1 je navinuta drátem 0,22 mm 10 závitů na feritové tyčce, viz další obrázek. Aby nemohlo dojít k poškození izolace drátu, je tyčka ovinuta několika vrstvami papíru. Toto provedení má výhodu v tom, že vzniklá papírová trubička se spolu s vinutím dá posouvat po feritové tyčce a tak je možno snadno doladit oscilátor na maximální výstupní napětí. Paralelně k cívce je připojen pevný kondenzátor, kterým je vyladěna do rezonance na použitém pracovním kmitočtu (dle krystalu). V pokusném prototypu byl použit kondenzátor 800 pF, ale samozřejmě, že zde můžete použít i kondenzátor s kapacitou 820 pF, a cívečku L1 posuneme kousek ke kraji feritové tyčky.

Cívka L2 je navinuta drátem 1 mm vzduchově (bez kostry) 10 závitů na průměru 6 mm.

Jako mikrofon je použita mikrofonní vložka ze staršího stolního telefonu, je to v podstatě uhlíkový mikrofon, u nějž se hlasem rozechvívá membrána, ta stlačuje uhlíkový prach, který tím pádem mění svůj odpor.

Uvádění do chodu.

Pokud je vše zapojeno podle schématu, za použití dobrých součástek, zařízení pracuje hned po zapnutí napájecího napětí. Po zasunutí zástrčky (jack) s připojeným mikrofonem do příslušné zdířky je již schopen vysílat modulovaný signál, tedy hlas, pokud místo mikrofonu připojíme telegrafní klíč (v nouzi třeba i zvonkové tlačítko), máme z tohoto fonického (AM) vysílače rázem telegrafní (CW) vysílač.

Abychom z tohoto zařízení vyždímali maximum, tak po připojení antény a napájení si musíme naladit výstup. Do přívodu napájení si připojíme ampérmetr, a připravíme si ochotného pomocníka s tak zvaným „čichátkem (měřičem elektromagnetického pole) v dostatečné vzdálenosti, třeba venku na ulici. Zdířky pro mikrofon vyzkratujeme (nebo připojíme klíč a stiskneme jej), tím začneme vysílat, tedy vyzařovat do okolí vysokofrekvenční energii. A začneme ladit výstupní obvod vysílače, a tedy i anténu. K tomu nám slouží tzv. PI článek na výstupu (viz výše), tedy cívka L2 se dvěma ladicími kondenzátory. Jemným otáčením kondenzátoru 250 pF nastavíme maximální pokles kolektorového proudu (podle připojeného měřidla) a pak pomocí kondenzátoru 500 pF nastavíme největší proud kolektoru, současně by se měla zvětšovat výchylka měřidla na „čichátku“. Opět doladíme kondenzátor 250 pF a celý postup několikrát opakujeme, až nedochází k podstatnému poklesu kolektorového proudu a výchylka měřidla na „čichátku“ se již dále nezvětšuje. Takto nastavený vysílač je již v optimálním provozním stavu, za kterého máme k dispozici maximální vzdálenost spojení. Nastavení PI článku již nemusíme měnit, ale za předpokladu, že používáme stále stejnou anténu. Po změně antény je nutno výstupní obvod opět doladit, ale většinou postačí pouze kondenzátorem 500 pF.

Přijímač.

V popisu prvého typu vysílače jsem slíbil popsat i jednoduchý přijímač, se kterým jsme dělali pokusy, do jaké vzdálenosti bude vysílač slyšet. Hlavní důvod k jeho stavbě byl ten, že běžným rozhlasovým přijímačem se nedá přijímat nemodulovaná telegrafie (CW). Je samozřejmé, že tento přijímač se dá použít po změně hodnot cívky L1 a ladicího kondenzátoru také ve spojení s druhou verzí vysílače, protože dokáže mimo CW samozřejmě přijímat i signály AM.

Když už se pokoušíme o co možná nejjednodušší vysílač, musíme samozřejmě použít také co možná nejjednodušší přijímač. Tento typ používá jen 2 tranzistory a několik pasivních součástek, a proto je jeho stavba velice jednoduchá. Přes svou jednoduchost přijímač pracuje velmi dobře i bez externí antény a uzemnění.

Tranzistor T1 pracuje jako vysokofrekvenční zesilovač se zpětnou vazbou a zároveň jako demodulátor. Citlivost přijímače je dána nastavením zpětné vazby pomocí potenciometru P1. Demodulovaný signál z kolektoru tranzistoru T1 je pomocí kondenzátoru C3 zbaven zbytků vysokofrekvenčních signálů a přiveden do báze tranzistoru T2. Zde je opět zesílen a veden do reproduktoru s vyšší impedancí (nad 25 ohmů) nebo sluchátek.

Cívka L1 je navinuta na feritové tyčce (viz obrázek) dlouhé kolem 10 cm o průměru cca 10 mm a má celkem 65 závitů (pro střední vlny). Odbočka je na pátém závitu od studeného (zemního) konce. Cívka musí být instalována co nejblíže k desce plošných spojů, abychom docílili co nejkratších propojovacích vodičů.

Citlivost přijímače pro příjem vzdálených a slabých stanic může být podstatně zvýšena připojením externí antény k horkému konci cívky L1 přes kondenzátor 4,7 pF. Přijímač je napájen devítivoltovou baterií (kostkou) a má spotřebu kolem 1 mA, čili baterie vydrží v provozu dosti dlouho. Na dalším obrázku je návrh plošného spoje pro přijímač.

Viz také: http://qrp-projects.blogspot.cz/