15.4.1912 – Konec stanice MGY

Tento den údajně nepotopitelný Titanic narazil na ledovec a klesl ke dnu. Katastrofa si vyžádala přes 1500 obětí. To jsou fakta, všeobecně známá, také díky filmovému zpracování. Titanic byl pýchou britského obchodního loďstva, byl navržen nejzkušenějšími konstruktéry, postaven z nejkvalitnějšího materiálu v jedné z nejlepších loděnic na světě. Představoval to nejdokonalejší, co kdy lidský um a ruce dokázaly na začátku 20. století vytvořit. Vyplul s gloriolou nepotopitelnosti. Ale žádná loděnice na světě ještě nepostavila nepotopitelnou loď...

Podívejme se na průběh událostí ze zorného úhlu našeho hobby – rádia. Radiostanice Titaniku byla nejmodernější a nejvýkonnější s výjimkou stanice Olympiku - jaká kdy byla na kterékoli obchodní lodi instalována. Ve dne byl její dosah od 250 do 400 mil a v noci až 2 000 mil. Titaniku byl stanoven volací znak MGY, kde písmeno M označovalo stanici Marconiho společnosti. Radiotelegrafickou kabinu tvořily tři místnosti: v první byl instalován přijímač, operační stůl a kontrolní zařízení, ve druhé vysílačka a třetí sloužila jako ložnice telegrafistů. Elektrickou energii dodával stanici generátor poháněný parním strojem, v případě nouze mohla užít generátor na naftu, umístěný na člunové palubě, nebo baterii akumulátorů. O obsluhu radiostanice se starali dva muži: starší operátor Jack Phillips a mladší operátor Harold Bride.

                                  

Jack Phillips                                                    Harold Bride

Oba telegrafisté si rozdělili služby tak, že Phillips byl u aparatury od 8 hodin večer do 2 hodin po půlnoci, pak nastoupil Bride, který končil v 8 hodin ráno. Přes den sloužil do 2 hodin odpoledne Phillips, po něm Bride do 8 hodin večer, ale v rámci této obecné dohody se střídali tak, jak jim to nejlépe vyhovovalo.

Radiokabina Titaniku

Důležitou součástí práce obou telegrafistů, zejména v noci, bylo přijímání zpráv. V přesně stanovenou dobu, kdy silný vysílač v Poldhu na východoamerickém pobřeží zahajoval hlavní zpravodajskou relaci, Phillips, který míval v tu dobu směnu, oznámil všem lodím a pobřežním stanicím, že přechází na příjem zpráv, a naladil přijímač na příslušnou vlnu. Zakrátko se ozvala stanice v Poldhu vysílající pro lodi, jejichž majitelé uzavřeli s Marconiho zpravodajskou službou příslušnou dohodu. Operátor se sluchátky na uších rychle zapisoval série Morseových znaků se stručnými informacemi o všech významných událostech z celého světa. Zachycoval v průměru osmnáct slov za minutu a zpravodajská relace zpravidla trvala asi půl hodiny. Když skončila, poslal záznam lodnímu hospodáři, který jej po kontrole předal tiskaři, a ráno již měli cestující v rukou čerstvé noviny. Po zpravodajské relaci následoval dlouhý blok informací a vzkazů určených různým lodím plujícím ve vodách severního Atlantiku. Povětšinou byl signál jasný a srozumitelný, nicméně se při atmosférických poruchách stávalo, že radiotelegrafista nezachytil vše, co potřeboval, a musel o chybějící části relace žádat jiné poblíž plující lodi, které měly víc štěstí.

Zbytek denní i noční doby radiostanice Titaniku přijímala a vysílala stovky různých zpráv a vzkazů, podstatnou část z nich tvořily depeše soukromého charakteru, odesílané cestujícími nebo jim adresované. Zkušený telegrafista dokázal rozeznat řadu svých kolegů na jiných lodích nebo na pobřežních stanicích podle osobitého "rukopisu", kterým se vyznačovalo vysílání toho či onoho z nich. Mnozí se znali ze škol stejné společnosti a pravidelně si i na vzdálenost mnoha set mil popřávali "dobrou noc" a "dobré ráno" a vyměňovali přátelské pozdravy.

Služební postavení lodních radiotelegrafistů bylo zvláštní. Nepatřili k lodním důstojníkům, odlišovali se od nich i uniformou - například Phillips a Bride nosili uniformu příslušníků Marconiho námořní služby - a vyplácela je příslušná radiotelegrafická společnost. S posádkou a s důstojníky - zejména na velkých osobních parnících - se nijak blíž nestýkali, mnohdy je ani všechny neznali. Jejich světem byla radiotelegrafická kabina, kterou jen zřídkakdy opouštěli. Náročná a vyčerpávající služba jim nedovolovala příliš se rozptylovat, často měli tolik práce, že jen taktak stihli v lodní jídelně oběd nebo večeři. A to vše za velmi skromný plat: například měsíční mzda mladšího radiotelegrafisty Titaniku vypláceného Marconiho společností činila čtyři anglické libry. V prvních desetiletích dvacátého století mohli tedy vykonávat funkce radiotelegrafistů na zaoceánských parnících jen skuteční nadšenci, kteří zcela propadli fascinujícímu kouzlu světa elektromagnetických vln.

V sobotu a v neděli měli oba radiotelegrafisté Jack Phillips a Harold Bride práce nad hlavu.

Už několik dnů radiostanice Titaniku zachycovala vzkazy lodí plujících v blízkosti Velkých novofoundlandských mělčin upozorňující na neobvyklé množství mořských ledovců zpozorovaných daleko jižněji, než se zpravidla objevovaly. Každá taková zpráva byla po přijetí předána strážnímu důstojníkovi a pak doručena do mapovny. V pátek byl až do deváté hodiny večerní v kontaktu s Titanikem francouzský parník Touraine. V sedm hodin večer greenwichského času, když se Touraine nacházel v pozici 49 stupňů 28 minut severní šířky a 26 stupňů 28 minut západní délky, informoval jeho kapitán Titanic, že je v husté mlze a že právě proplul ledovým polem. Současně předal zprávu o dalším ledovém poli a ledovcích. Kapitán Smith za informaci poděkoval a čtvrtý důstojník Boxhall, za přítomnosti kapitána a vrchního důstojníka Wilda, označil pozice zmiňovaných ledových polí na mapě v mapovně. Všichni tři se shodli, že jde o místa ležící severně od plánované trasy Titaniku, proto není třeba se znepokojovat.

V neděli 14. dubna situace vyhlížela podstatně vážněji. Už v devět hodin ráno přišla depeše od Cunardovy lodi Caronia: "Kapitánovi Titaniku. Parníky směřující na západ hlásí 12. dubna velké i malé ledové hory a ledové pole v oblasti 42 stupňů severní šířky a 49 až 51 stupňů západní délky. S pozdravem Baar." V době, kdy toto varování přišlo, pozice Titaniku byla 43 stupně 35 minut severní šířky a 43 stupně 50 minut západní délky. V 11.40 dopoledne obdržel vzkaz od holandského parníku Noordam, který jej upozorňoval na "spoustu ledu" zhruba v témže prostoru, odkud jej hlásila Caronia. Neexistuje však žádné svědectví, že by tento vzkaz byl z kabiny radiotelegrafistů doručen na můstek.

Zbývalo již jen dvacet minut do střídání služeb, když obdržel Titanicdalší varování, nejdůležitější ze všech, která jeho radiostanice dosud přijala. Aparaturu v radiotelegrafické kabině obsluhoval starší radista Jack Phillips, který sotva si trochu odpočinul po únavném zápolení s porouchaným transformátorem, už měl opět práce nad hlavu. Potrubní poštou z hospodářovy kanceláře přicházel jeden telegram za druhým, všechny bylo třeba co nejrychleji odeslat a přitom spojení se stanicí na mysu Race bylo možné jen v nočních hodinách vzhledem ke vzdálenosti, která stále ještě Titanicod mysu dělila. Poslední depeše mohl Phillips odeslat ve čtyři hodiny ráno, pak trvala celý den nucená odmlka a až po setmění se opět podařilo s mysem navázat spojení. Zatím se nahromadily desítky neodeslaných telegramů. Když byl Phillips v plné práci, v 9 hodin 40 minut se ozval asi dvě stě mil východně od Titanikuplující parník Mesaba společnosti Atlantic Transport Co. s varováním: "Od MesabyTitaniku... Led v oblasti 42 stupňů až 41 stupňů 25 minut severní šířky a 49 stupňů 30 minut západní délky. Viděli jsme mnoho shluků velkých kusů ledu a značný počet velkých ledových hor. Též ledová pole. Počasí je dobré, jasné."

Krátce po odeslání depeše obdržel radista Mesaby S. H. Adams stručnou odpověď: "Přijato, díky." Adams ještě čekal, že přijde další odpověď od kapitána Titaniku. Dobře věděl, že depeše takové závažnosti by měla být okamžitě předána kapitánovi, a jak bylo zvykem, on sám měl na ni reagovat. Čekal však marně, kapitán Smith se neozval. Adams proto zaznamenal v deníku čas odeslání depeše i čas, kdy Phillips potvrdil její přijetí, a dál už jen slyšel, jak Titanic pokračuje v rádiové korespondenci s mysem Race.

Tato depeše, mimořádně závažná, s poměrně přesným označením oblasti výskytu velkého množství ledu jižně od Titanikua přímo tam, kam směřoval, nikdy nebyla předána na můstek. Kdyby se tak stalo, kapitán i důstojníci si museli okamžitě uvědomit, že Titanicve skutečnosti už dosáhl prostoru akutního nebezpečí. Zůstala ležet na stole v radiotelegrafické kabině a bledý a unavený Phillips dál přijímal vzkazy od novofoundlandské stanice a odesílal telegramy cestujících, které měly být z mysu Race postoupeny bezdrátovou telegrafií nebo podmořským kabelem do New Yorku nebo do Londýna. Na všech lodích bez výjimky platí pravidlo, že manipulace s depešemi týkajícími se navigace má jednoznačnou přednost, a toto pravidlo bylo na Titaniku porušeno v životně důležité chvíli.

Ten den to bylo již třetí varování - první přišlo před polednem od parníku Noordam a druhé v odpoledních hodinách od parníku Amerika - které zůstalo zapomenuto v radiotelegrafické kabině. Je pravděpodobné, že přepracovaný Jack Phillips si vůbec neuvědomil význam sdělení z Mesaby, proto jeho doručení na můstek odložil na dobu, kdy největší nával práce pomine. Osudový okamžik pro Titanicnastal však dřív, než mohl Phillips svoje opomenutí napravit.

Na Titanikuzatím Jack Phillips stále tvrdě pracoval při odesílání telegramů cestujících stanici na mysu Race. Když se ozvala vysílačka Californianu, zcela přehlušila stále ještě slabý signál z mysu Race. Před podvýborem senátora Smithe v New Yorku radista Evans vypověděl, že odvysílal: "Ahoj, starouši, zastavili jsme a kolem nás je led." ZTitaniku přišla briskní odpověď: "Zmlkni, mám práci. Jsem ve spojení s mysem Race a ty mě rušíš!" Hned nato Evans slyšel Titanic signalizovat mysu Race: "Lituji, prosím opakujte, byl jsem rušen." Z přesného porovnání časů vyplynulo, že Evans odložil sluchátka a vypnul přijímač deset minut před tím, než Titanic narazil na ledovou horu; ještě v posledním okamžiku slyšel, jak Phillips nepřetržitě odesílá stanici na mysu Race osobní vzkazy cestujících.

Z výpovědi radisty Californianubyla zřejmá jedna významná skutečnost: vzhledem k formulaci jeho depeše, zejména žoviálnímu oslovení, ji mohl přepracovaný Phillips pokládat jen za přátelský pozdrav jiného kolegy radisty, který si chce popovídat, což se stávalo na severoatlantských linkách běžně. Existovala však kategorie telegrafických zpráv nazývaných "kapitánské služební depeše". Šlo o vzkazy, žádosti, upozornění nebo varování zvláštní důležitosti, které odesílal kapitán jedné lodi kapitánovi jiné lodi, nesly zvláštní označení písmeny MSG a přijímající radista je musel okamžitě předat na můstek a potvrdit jejich přijetí. Kapitán Lord tuto formu nezvolil a navíc Evans Phillipsovi ničím nenaznačil, že jde o vzkaz kapitána. V důsledku toho nebylo doručeno na můstek Titaniku ani čtvrté a ze všech nejurgentnější varování.

Můžeme oprávněně konstatovat, že na palubě Californianu právě došlo k prvnímu z osudových pochybení. Evans měl v každém případě Phillipsovi oznámit, že jde o vzkaz od kapitána, a neměl jej vysílat dřív, než mu radista Titanikupředepsaným způsobem - to jest vysláním písmene K - dal na srozuměnou, že je připraven depeši přijmout. Evans namísto toho v rozporu se všemi pravidly a praxí, bez předchozího upozornění, aniž si ověřil, zda ruší nebo ne, odvysílal nesmírně důležitý vzkaz jen tak naslepo. Evanse snad může částečně omluvit to, že ještě neměl dostatečnou zkušenost, teprve nedávno ukončil Marconiho školu pro radiotelegrafisty. Vážné chyby se v tomto okamžiku dopustil i kapitán Lord, který měl požadovat, aby bylo přijetí jeho varování potvrzeno, neboť si musel být vědom toho, že je-li Titanic poblíž, může být i on plujícím ledem ohrožen.

V 11 hodin 30 minut Cyril Evans svoji práci skončil. Byl unaven. Jako jediný radista na lodi nastoupil ten den službu v sedm hodin ráno a po více než patnácti hodinách byl rád, že může jít spát.

14.duben, 23.00 hod.

Titanic tedy obdržel několik zpráv o ledovcích, ale varování nenalezlo velkou odezvu. Co by mohla udělat troška ledu této obrovské, nepotopitelné lodi? A potom: hora. Ozývají se poplašné zvony. Je slyšet zvláštní skřípot a praskání. Na velitelském můstku panuje čilý ruch. A potom přichází ohromující hlášení: "90 metrů dlouhá díra na boku lodi". Začíná do ní rychle vnikat voda, a to i přes bezpečnostní přepážky. A voda stoupá a stoupá.

Časový sled dalších událostí:

00:05 Kapitán Smith nařídil spustit záchranné čluny. Je 25 minut po kolizi s ledovcem. Ozývají se povely: "Všichni pasažéři na palubu! Spusťte záchranné čluny". Radista dostal rozkaz vysílat nouzový signál. Avšak mnozí lidé vůbec nepochopili vážnost situace. Kapela na palubě lodi stále hraje. Mnozí se pokoušejí uniknout ze skutečného nebezpečí předstíranou veselostí.

00:15 Radista Phillips začal vysílat signál CQD - žádost o pomoc a polohu Titaniku.

00:15 První volání o pomoc zachytil radista Carpathie Cottam.

00:26 Radista Phillips vysílá opravená data polohy Titaniku a žádá parník Frankfurt o pomoc. Sdělil mu, že se Titanic potápí.

00:30 První čluny se začaly plnit dětmi a ženami.

01:00 Titanic odpovída Olympiku a udává svou pozici.

01:02 Titanic volá Asian a žádá o okamžitou pomoc. Asian hned odpovídá a zaznamenává pozici Titaniku. Virginian volá Titanic, ale nedostává odpověď. Mys Race oznamuje Virginianu, že Titanic potřebuje okamžitou pomoc.

01:10 Titanic volá Olympic o pomoc a vysílá pozici. Titanic žádá Olympic, aby připravil čluny a táže se ho na pozici.

01:15 Carpathia mění směr a pluje Titaniku na pomoc. Baltic volá Caronii, aby Titaniku oznámila, že k němu plují.

01:45 Titanic vysílá poslední signál “Strojovna je zaplavena až po kotle.”, zachytila jej Carpathie. Mount Temple slyší, jak Frankfurt volá Titanic. Žádná odpověď.

01:47 Caronia slyší Titanic, ale signál je tak slabý, že mu není rozumět.

01:48 Asian slyší, jak Titanic vysílá CQD. Asian Titaniku odpovídá, ale sám odpověď nedostává.

01:50 Caronia slyší, jak Frankfurt volá Titanic. Podle udávané pozice je v době vysílání prvního CQD vzdálen od Titaniku 172 mil.

01:55 Mys Race sděluje Virginianu, že neslyšeli Titanic už asi půl hodiny.

02:00 Virginian slyší Titanic velmi slabě, síla jeho signálu se podstatně snížila.

01:20 Voda pronikla mezi ocelové pláty podlahy kotelny číslo 4. Hladina rychle stoupala a po chvíli zaplavila celou strojovnu.

02:00 Titanic se naklonil na levobok a jeho příď klesala rychle pod hladinu. Bylo zrušeno omezení bránící dosud mužům ze třetí třídy v přístupu na člunovou palubu.

02:05 Kapitán Smith byl spatřen ve dveřích radiotelegrafické kabiny a pravil: “Muži, svoji povinnost jste splnili. Víc udělat nemůžete, opusťte kabinu.”

02:15 Titanic se začal po přídi rychle potápět.

02:15 Kapitána Smithe smetla vlna a zmizel.

02:20 Titanic klesl pod hladinu.

Vše bylo marné – údajně nepotopitelná loď mizí pod hladinou. Celkem šest týdnů probíhalo pátrání čtyř lodí po obětech a podařilo se nalézt 328 těl, z nichž 119 bylo pohřbeno ve vlnách oceánů. Z 209 obětí, které byly dopraveny do Halifaxu, bylo 59 vyžádáno příbuznými a odesláno loděmi do dalších koutů světa, 150 jich bylo pochováno v tomto novoskotském přístavu na jeho třech hřbitovech. U 128 nalezených těl se podařilo zjistit totožnost. O věčné spočinutí ostatních 1 314 obětí se postaral oceán.

A drobný dodatek: 1.2.1999 skončilo používání Morseovy abecedy, kterou v 30.letech minulého století vytvořil americký malíř Samuel Morse. Nahradil ji Globální námořní tísňový a bezpečnostní systém (GMDSS).

Převzato z mnoha různých zdrojů na internetu.