ELEKTRICKÁ PÍCKA DO 1000 C
Abychom mohli roztavit malé množství kovu, popř. zakalit nějakou drobnou
součást, můžeme si velmi snadno zhotovit malou elektrickou pícku. Základem
pícky je šamotové tělísko z elektrického teplometu a dobrá topná spirála
(nejvhodnější je spirála 800-1000 W do vařiče). Tuto spirálu navineme na
tělísko místo původní; její průměr je sice o něco větší, ale do drážek se dá
ještě lehce uložit.
POSTUP PRÁCE
Šamotové tělísko 1, které bude tvořit kelímek, upevníme na kovové, nejlépe litinové
podložce 3 o rozměrech asi 70 * 50 x 10 mm jedním ocelovým šroubem M4 ve středu
dna a dvěma šrouby M3 po stranách. Otvory pro závit v podložce vyvrtáme podle
otvorů v kelímku. Na druhý konec podložky privaríme nebo dvěma šroubky
přišroubujeme držák 4, ohnutý z ploché oceli' průřezu 3 * 25 mm. Na druhý konec
držáku upevníme při montáži rukojeť 5 z tvrdého dřeva. V rukojeti musíme na
spodní straně vytvořit drážku pro uložení přívodní šňůry. Na držák 4 ještě
upevníme keramickou lustrovou svorkovničku 6 pro spojení šňůry 8 s topnou
spirálou 2. Kelímek opatrně přišroubujeme na podložku a navineme topnou spirálu
2, od níž odstřihneme asi 1/5 délky, abychom dosáhli potřebné teploty. Spirálu
roztáhneme tak, aby byla rozložena po celém povrchu kelímku 1. Volné konce
drátu v délce asi 10 cm přeložíme a stočíme; zaručíme tak dobré spojení topné
spirály s přívodní šňůrou 8 při dodržení nízké teploty v místě spoje. Ze
šamotového prášku připravíme rozmícháním ve vodě středně hustou kaši 7, kterou
vetřeme důkladně mezi závity spirály. Po zaschnutí obalíme kaší kelímek tak,
aby celá spirála byla dobře zakrytá. Šamotem také vyplníme případné otvory ve
stěnách kelímku a dno až do výšky 5 mm nad hlavičky šroubků. Po důkladném
vyschnutí šamotu (schnutí neurychlujeme elektrickým proudem, šamot by popraskal
a vypadal) připevníme na volný konec držáku rukojeť. Přívodní šňůra 8 končící
ve svorkovnici je v drážce rukojeti upevněna nejprve izolační a potom obyčejnou
keprovou tkanicí 9. Zemnicí vodič (od ochranného kolíku zásuvky) připojíme pod
šroubek, který drží keramickou svorkovnici. Volné konce spirály až po
svorkovnici izolujeme keramickými korálky 10. Nakonec si ze šamotu zhotovíme
ještě víko 11 na zakrytí kelímku při tavení.
Teprve po opravdu důkladném proschnutí šamotu můžeme připojit pícku k síti. Asi
za dvě minuty je vnitřek pícky rozpálen do jasně červené barvy, což odpovídá
teplotě 900 až 1 000 °C. Kdyby byla teplota malá, museli bychom spirálu zkrátit
ještě více, ale nedoporučuji zvyšovat teplotu nad 1000 °C, poněvadž pak by se
spirála snadno přepálila. Nemusíme se však bát, že spirála je vysokou teplotou
namáhaná, vydrží velmi dlouho, jen zkřehne, takže opětné převíjení by asi
nesnesla.
Při taveni naplníme kelímek kousky příslušného kovu a teprve
až je tekutý, přidáme do taveniny další kousky. Z pícky lijeme kov jako lžicí
přímo do formy. Práce jde při tom velmi rychle, přestože je kelímek malý (např.
mosaz se roztaví asi za 10 minut). Tavenina je velmi čistá. Pěkně se odlévá
mosaz, hliník a hlavně zinkové slitiny, které se pevností téměř vyrovnají
mosazi a můžeme si je vyrobit sami. Jeden velmi pevný druh obsahuje 89 % zinku,
7 % hliníku, 4 % mědi - jeho tavná teplota je jen 350 °C: Při výrobě této
slitiny roztavíme potřebné množství zinku a do taveniny přidáváme malé kousky,
nejlépe plíšky hliníku a mědi, přičemž teplota stačí asi 500 °C (tmavočervený
žár). Měď a hliník se při občasném zamíchání zvolna v zinku rozpustí. Při
taveni hliníku je výhodné posypat povrch tavícím práškem nebo kuchyňskou solí,
aby kov byl lehce tekutý. Mosaz posypeme boraxem.
Také kaleni a popouštění
oceli jde v pícce velmi pěkně a máme tu výhodu, že materiál v žádném případě
nespálíme, povrch je čistý a kalicí teplotu můžeme vhodně regulovat.
K regulaci teploty, což je např. třeba při tavení kompozice
nebo při popouštění, použijeme buď regulačního autotransformátoru nebo zapojíme
vhodný předřadný odpor.
Nejvýhodnější je však tyristorový regulátor, jehož konstrukce byla popsána v
článku „Reproduktory v lustri a stmievač" (sborník USS č. 23). Místo
tyristoru KT 714 použijeme typ KT 705, který můžeme použít k regulaci výkonu
spotřebičů až do příkonu 3 kW. Musíme si však uvědomit, že regulátor i pícka
jsou připojeny k síti, a proto je nutné zajistit bezpečnost obsluhy i všech
osob, které s tímto zařízením mohou přijít do styku. Pokud použijeme pro
připojení třípramennou šňůru, u níž bude ochranný vodič (zelený, nověji
žlutozelený) propojen se všemi vnějšími kovovými díly, nemělo by se při správné
manipulaci nic nebezpečného přihodit.
Nebude však na škodu připomenout si několik pravidel pro práci s
elektrickým proudem, který při nesprávném zacházení může být (a
bohužel často bývá) životu nebezpečný. Hlavní zásadou je, aby při každé práci
na elektrickém zařízení bylo zařízení odpojeno od zdroje energie (od sítě) ať
již příslušnými pojistkami, hlavním vypínačem apod. V našem případě před každým
zásahem na regulátoru nebo na pícce vytáhneme přívodní síťovou šňůru ze
zásuvky.
Všechny spoje, které jsou provedeny pomocí šroubů, matic apod., musí být
dokonalé, a to nejen z hlediska mechanické pevnosti, ale i z hlediska
elektrické vodivosti. To znamená, že spojované části, vodiče, svorkovnice atd.
musí být čisté a příslušné stahovací prvky pevně dotaženy. Nepřípustné je
spojovat vodiče zkroucením či jiným nedokonalým provedením.
Dále je dobré vědět, že z jednofázové zásuvky můžeme odebírat proud max. 10 A.
Na to nesmíme zapomínat především při používání tzv. rozdvojek, jinak se
dutinky zásuvky přetěžují, vyhřívají se, postupně ztrácejí dobré spojení s
vidlicí a musí se pak vyměnit.
Vidlice jsou v prodeji ve dvojím provedení - pro maximální přenášený proud 6 A
(tj. do 1300 W) s kolíky o průměru 4 mm a pro maximální proud 10 A (tj. do 2200
W) s kolíky o průměru 5 mm. K připojení pícky tedy použijeme raději vidlici
určenou pro 10 A.
Také připojovací šňůry představují elektrické vedení, které je v jisté délce
volně položeno v prostoru, kde se s ním snadno může kdokoli dostat do styku.
Připojovací šňůry především nemají být namáhány na tah, odpojování ze zásuvek
se nemá provádět taháním za šňůru, ale za vidlici apod. Rovněž musíme zabránit
ostrým ohybům, zejména v místech, kde šňůra opouští pevné uchycení ve vidlici
nebo ve spotřebiči. Při zapojování vidlic musí být šňůra k vidlici připojena
tlakem na společný plášť, nikdy na vlastní izolaci vodičů. Při připojování
vodičů dbáme především na to, aby vodič, který má zelenou, popřípadě
žlutozelenou barvu, byl zaručeně připojen k ochranné dutince. Na zbylých dvou
vodičích nezáleží, ke kterému z dotykových kolíků se připojí. Pokud je
zapotřebí šňůru složit, např. při úschově spotřebiče, pak ji stáčíme do kruhu s
větším průměrem.
Každou šňůru, u níž zjistíme vážnější poškození izolace, ihned vyřadíme z
provozu.